Březnové odpoledne v roztockém muzeu a dvojí potěšení z něj

Středočeské muzeum je veřejnosti známo svým sídlem v půvabném zámečku v Roztokách u Prahy.

Už po několik desetiletí zůstává tato instituce aktivní i populární v regionálním i nadregionálním rozměru.

V prvních měsících tohoto roku poskytlo muzeum část prostor dílu sochařky Marie Leontovyčové.

O výstavě z díla této umělkyně, jež může být chápána jako reprezentantka ukrajinského i českého sochařství, jsme už psali.

Bylo by ale chybou ponechat stranou její mírně opožděnou vernisáž, uspořádanou na samém počátku jara, 22. března, těsně po autorčiných jednadevadesátinách.

Přímo ve výstavní síni se sešlo téměř padesát zájemců včetně ukrajinského velvyslance v ČR a jeho choti, k potěšení všech byla přítomna i autorka.

Portrét M. Leontovyčové od Jurije Vovka (Jiřího Wowka) z 50. let 20. století.
Účastníci vyslechli proslovy ředitelky Středočeského muzea Zity Suchánkové, umělecké historičky Oksany Pelenské a sochařčiny dcery a inspirátorky současné výstavy – Ivy Nacherové.

Paní Pelenská vysvětlila přítomným stručně, ale zřetelně, jak zapadá autorčino dílo do širších souvislostí vývoje ukrajinského výtvarného umění v emigraci či diaspoře. Připomněla při této příležitosti stále ještě nedostatečně oceněný fenomén ukrajinské výtvarné akademie v Praze.

Poukázala kromě jiných osob na jména dvou významných ukrajinských tvůrkyň, které touto školou prošly – Halyny Mazepy a Halyny Mazurenko.

Bohužel víme stále ještě příliš málo o tom, jak fungovaly na české půdě vztahy ukrajinské výtvarné emigrace a začínajících českých umělců téže generace.

Potřebná a zajímavá by jistě byla např. studie o vzájemném působení rané tvorby už zmíněné Halyny Mazepy a tak známého umělce, jakým se stal v celosvětovém měřítku Jiří Trnka.

Odpověď na otázku, kdo z nich koho vlastně ovlivnil, nebo zda bylo toto ovlivnění vzájemné, visí zatím ve vzduchu.

Vernisáž obohatil hudební program, který zajistil smíšený Sbor svatého Vladimíra, jenž už řadu let pracuje pod vedením Olgy Mandové.

Když jsme někdy před rokem či dvěma slyšeli, že sbor končí svou činnost (a opravdu byl uspořádán „koncert na rozloučenou“), nechtělo se této skutečnosti věřit.

Pokud někdo opravdu uvažoval o tom, že už zbývá jen zadokumentovat někdejší činnost sboru prostřednictvím nějaké pamětní brožury, vyvedlo ho roztocké vystoupení Svatého Vladimíra z omylu.

Ukázalo se, že není důvod nic odepisovat a že se sbor určitě prozpívá do budoucnosti.

Počet sboristů sice býval kdysi podstatně větší, ale tuto skutečnost se snad podaří za nějakou dobu vylepšit.

Zazněla desítka písní, zčásti okomentovaných v průvodním slovu O. Mandové a sólistky sboru M. Kaminské – nescházel ani slavný Ščedryk Mykoly Leontovyče, vzdáleného příbuzného vystavující sochařky.

Myslím, že připravený program naladil všechny přítomné. Týkalo se to jistě i M. Leontovyčové.

Její někdejší aktivní působení ve sboru není žádným tajemstvím a bylo zmíněno i v průběhu tohoto malého koncertu.

V rámci čtvrtečního roztockého odpoledne se tak vlastně prolnuly dvě ukrajinské umělecké tradice, spojené už téměř sto let s Prahou – výtvarná a hudební.

Dnes je ukrajinská komunita Prahy velká jako nikdy předtím, má tedy na co navázat, měla by v tomto směru dále pracovat a nechat o sobě podstatně více slyšet.

(boz)

Ator Bohdan Zilynskyj bohdan@myaukrajina.cz

Zdroj: https://www.myaukrajina.cz/index.php/node/464